Kurz kurentu: díl 4.: Anatomie

Úvodní stránka/Blog, Články, Kurzy/Kurz kurentu: díl 4.: Anatomie

Kurz kurentu: díl 4.: Anatomie

Kurent – postrach rodopisce?

kurz čtení starých písem: Díl 4.: Anatomie

Zatímco ve středověku se používání písma omezovalo na klášterní kodexy a pár listin, v novověku významně vzrostla úřední písemná agenda, běžná je korespondence i psaní deníků, objem psaných textů se zvětšil, ačkoliv po vynálezu knihtisku ubyla potřeba ručně psát knihy. Kaligrafie a zdobné prvky zůstávají a vyvíjí se dál, ale pro běžnou potřebu je důležitá rychlost a snadnost. Odpovědí na tyto požadavky je kurzíva.

Jak už jsem tu několikrát zmiňoval, kurent a česká novogotická kurzíva se vyvinuly z lomeného písma a převzaly z něj určité charakteristiky nebo se tato písma prostě vyvíjela po vlastní cestě, nezávisle na humanistické kurzívě. Obě rodiny písma mají samozřejmě společného předka – latinku. Proto jsem si mohli v minulém dílu rozdělit kurent do skupin podle podobnosti s naší abecedou.

V této lekci se na jednotlivá písmena podíváme trochu jinak. Každé zvlášť porovnáme s lomeným písmem (dvou typů) a ukážeme si společné znaky, tedy ukážeme si jak vznikla kurzíva. Frakturu nebo texturu totiž dovede i laik přečíst poměrně dobře, když se naučíte jak se z nich vyvinula kurzívá, pomůže vám to v identifikaci jednotlivých písmen, k pochopení jejich konstrukce.

Tentokrát jsem výuku pojal formou videolekce. Myslím, že tak budu moci věci lépe vysvětlit a hlavně názorně ukázat.

3 komentáře

  1. Ondra 5.11.2016 v 15:24

    Dobrý den,

    děkuji za detailní vysvětlení zápisu kurentu. Velmi užitečné. Jediné, co mi trochu chybělo bylo vysvětlení písmen s diakritikou. Jak se zapisovala? Používal se pro háčky stejný symbol jako pro akcent? Rozlišoval se zápis i/í, a/á, e/é, u/ú, atd.? Jak se písmena s diakritikou četla? Jako dnes?

    Např. v následujícím zápisu otce je uvedeno povolání “Krejčí”, zapsáno je však “Kreyčj”. Nebo se jedná o “Kreyčí” a “j” bylo vyjádření zápisu “í”? Jinými slovy, je písmeno na konci slova opravdu “j”, nebo “í” (zapsané jako “j”)? Pokud je to “j”, tak a) četlo se slovo jako “kreyčí” nebo “kreyčj” b) bylo “j” běžně používané pro zápis dlouhého “í”?

    https://dl.dropboxusercontent.com/u/33379937/Rodokmen/Chrpa%20V%C3%A1clav%20%281806%2008%2016%29%20-%20MN%20%281%29.jpg

    http://ebadatelna.soapraha.cz/d/13190/115 (pravá strana)

    Děkuji předem za objasnění.

  2. Jan Pecháček 9.11.2016 v 16:01

    Dobrý den,
    tomu se věnuje právě další 6. lekce, kterou uveřejňuji dnes. Ale k Vašemu dotazu.
    Znaménka pro akcenty a raná diakritická znaménka nejsou sjednocená. Záleží na tom kterém písaři, tohle se lepší až s předepsanými vzory a povinnou školní docházkou. Délka se nevyjadřovala pravidelně a i po zavedení diakritiky se často nezapisovala vůbec. Ano, četla se stejně, ale záleží na dobovém jazyce. Ve středověku jsme měli měkké a tvrdé “l” (což z pravopisu nepoznáte) nebo dlouhé a krátké ě.

    Ve vašem příkladu není “y”, ale “g” (nicméně “y” by tam mohlo být, ale je to starší spřežkový pravopis). “C” pravděpodobně nemá háček, ale jde o akcent (to zjistíte srovnáním s “c” kde nemá být “č”). Háček nad c se objevuje až později, ale dost záleží na tom, kdo text psal. “J” je opravdu “í” – to je bratrský pravopis, ano běžně se to takto používalo. “J” se psalo jako “g”, ale opět naleznete smíšení pravopisů. U jmen začínajících na “J” se psalo někdy “J”, někdy “G”.

    Doufám, že jsem vám pomohl. Pomáhá praxe, na normy se tenkrát moc nehrálo.

  3. Ondra 5.12.2016 v 19:27

    Dobrý den,

    máte samozřejmě pravdu, jedná se o “g”. Jakmile jsem se do toho ponořil více, tak jsem ho tam viděl. Je to jen otázka cviku. Na co Vám stačí letmý pohled, to já studuju týden.

    Děkuji i za komentáře ke zbývajícím otázkám.

    Mějte pěkný den.

Napsat komentář