Připomínáme si 100 let od založení státu, který vznikl dějinnou náhodou a po krátkých dvaceti letech zase zanikl, jelikož se ukázal být života neschopným. Sám Masaryk řekl, že státy se udžují těmi ideály, z nichž se zrodily, z čehož by vyplývalo, že jsme na ně záhy zapomněli, nebo to byly ideály značně pochybné. Jaké to byly ideály a máme si opravdu co připomínat? Domnívám se, že i po 100 letech je na co navazovat. Netýká se to však státní, natož národní svébytnosti.
Rok 1918 není ve skutečnosti takovým milníkem v naší státnosti, jak si myslíme, protože demokratickou tradicí i právní kontinuitou byla nová republika mnohem blíž “prohnilému Rakousku”, než všem nástupnickým útvarům po dalších 50 let. Přesto je říjen 1918 a celá “První republika” dodnes významným politickým symbolem. Většinou je tento přetrvávající étos živen ideou národního státu, který však roku 1918 nevznikl a ani vzniknout nemohl. Jak národní obrození, tak následná kulturní emancipace po celou dobu kopírovaly německé trendy vzniklé v romantismu, aby se nakonec s Němci sešli ve státě, kde byli ještě větší menšinou než v Rakousku-Uhersku. Zatímco němčina byla mateřským jazykem ani ne čtvrtiny obyvatel monarchie, v Československu bylo Němců jen dvakrát méně než Čechů. Národní idea byla tím silnější, čím byla politicky vzdálenější realitě. Právě proto, že národnostní poměry byly v české kotlině komplikované, ale mezinárodní politická situace byla Masarykově zahraniční akci shodou okolností extrémně příznivá, podařilo se k sobě slepit regiony bez společné historie a vytvořit imaginární národ Československý. Slovákům, kteří pomohli opticky nafouknout naše politické ego se dostalo “zasloužené odměny.” Pittsburská dohoda zůstala cárem papíru. Čechoslovakismus selhal a ukázal se být pochybným ideálem. Vznikl jen aby dal Čechům do ruky delší hůl na Němce, takže Slováci museli držet tu kratší, jelikož kdyby se jim dostalo autonomie, musela by se přiznat i Němcům. Beneš do konce života tvrdil, že Slováci žádný národ nejsou. Však si jej Slováci také nepřipomínají. Zřejmě jediným opravdovým Čechoslovákem byl Štefánik, kterého však návrat do nové vlasti stál život. Národního státu jsme se přeci jenom dočkali v době širší evropské integrace, což je poněkud nešťastná shoda náhod, která umožňuje vyvolávání nacionalistických duchů.
Sám Masaryk vnímal vznik Československa jako součást světové revoluce (viz jeho stejnojmenné dílo), ve které se střetl starý řád teokracie s novou a vítěznou silou demokracie (slovy Washingtonské deklarace “božské právo králů” versus “vytoužený věk lidstva vzchází”). Radikální přeměna střední Evropy, vznik nástupnických států a zánik tří dynastických mocností jakoby mu dávali za pravdu. Wilsonových 14 až 23 bodů, které pronikly do krvácející Evropy z nejstarší (moderní) demokracie světa také vzbudily vlnu euforie. Už si však tolik nepřipomínáme, že tuto euforii vzbudil Wilson i u českých Němců, kteří si na základě této deklarace chtěli založit Deutschböhmen. Nepřipomínáme si, že Wilson byl v té době člověk nad smrtelnou postelí, který za každou cenu toužil zanechat majestátní odkaz, což se mu podařilo v přehnaném pokoření a domluveném ždímání Německa. S kým si potom ukřivdění Němci chtěli jako první vyřídit účty netřeba připomínat. Ideál práva na sebeurčení národů byl jen pro některé národy.
Náš národ uspěl, což mělo potvrzovat jeho výjimečné postavení. Vedle nacionálních pragmatiků tu byl ještě menší, ne však okrajový proud myšlení, který se zabýval českou identitou z hlediska dějin. Slavný spor o smysl českých dějin inicioval Masaryk svým spisem Česká otázka (respektive zapomenutý litomyšlský rodák Hubert Gordon Schauer). V jeho metafyzickém (a historicky nekorektním) pojetí je jednotící linií určitý typ protestantského humanismu, který prostupuje našimi dějinami od dob husitství. Ač kritik Marxe, věřil i Masaryk v účel národů, který je dán nutným vývojem dějin. Odpovědí a polemik přišlo mnoho, diskuze intelektuálů byla vlastně stejnou reakcí na diskontinuitu české státnosti a nejistotu kulturní identity, jako tomu bylo u přímočařejších národovců. Úroveň této diskuze však ukázala, že česká kultura rozhodně není jen odvozená. Československo dost možná neprojevilo dost politické sebereflexe, v českém myšlení přesto obecnější sebereflexe zapustila kořeny, ač ve zlidovělém a zhrublém pojetí dospěla k nesmylsnému sebeobviňování a řadě klišé o české malosti.
Kromě politického a filozofického národního programu reprezentovaného elitami, bychom neměli opomenout úsilí všech ostatních, bez kterého by se dějiny nepohly a republika by nevznikla. Je třeba si připomenout již zmíněnou kontinuitu s Rakouskem, kterou se Československo snažilo z ideových důvodů zamazat, ačkoli jí vděčilo za vše. Ústava z roku 1867 (slovy Washingtonské deklarace “nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou”) patřila k nejlepším a nejliberálnějším v Evropě. V říšské radě (parlamentu) zasedali čeští poslanci od roku 1861, takže při vzniku republiky jsme tu měli demokratickou tradici nepřetržitě již 57 let, což zatím nepřekonal žádný následující státní útvar. Právní systém zůstal po roce 1918 vpodstatě nezměnen. Politická i obecní správa rovněž. Ostatně kdyby tu neexistoval svobodný prostor ke všemu tomu spolkovému životu a kulturní emancipaci, sotva by mohla někoho Masarykova idea samostatnosti oslovit. Občanské ctnosti se tužily v Sokolu, Hlaholu, Svatoboru a mnoha dalších sdruženích. Motivace i symbolika byly často nacionální, velký společenský kvas byl však svým směřováním a projevem společný jak Čechům, tak Němcům, jak měšťanům, tak venkovu i dělníkům. Svou roli samozřejmě sehrála industrializace a hospodářský rozvoj, který až na pár krizí vykazoval trvalý růst a většíně lidí přinášel krom vyšší životní úrovně také víc volného času. Sem patří okrasné parky pro veřejnost, hnutí za volební práva žen, rozvět sportu, zájmové časopisy a především všemi skupinami podporované vzdělávání. Stačí se projet po českých vesnicích, i v mnoha těch malých a zapadlých se najde výstavní a reprezentativní budova školy z přelomu 19. a 20. století. To samo o sobě dost vymlouvavě zobrazuje hodnoty tehdejšího člověka. Netřeba snad připomínat, že veškerá tato “drobná práce”, jak by řekl Masaryk, se dělala dobrovolně, bez nároku na honorář a bez dotací.
Úmyslně zvlášť nepřipomínám žádné hrdiny, žádné muže října. Schválně jsem opomenul legionářskou mytologii a upozadil exilovou akci. To jsou věci celkem dobře známé a pro vznik Československa sehrály svou roli. Se zánikem Československa se na ně začalo zapomínat, nebo se staly neživými památníky. Patosu bude jistě při letošním výročí dost a dost, i když říkat bude něco jen nemnohým. Velké symboly jsou pro kulturní a politickou identitu zdá se nezbytné. Neměly by nám ovšem zaclánět výkony velkými dějinami nezaznamenané. Pracovitost našich předků a jejich vážně míněná politická aktivita (bez koblih a gulášů měly tehdejší strany statisícové základny) tvořily skutečný raison d’état nové republiky. Republika znamená věc veřejná. Pro naše předky to před sto lety znamenalo přispívat soukromou aktivitou ke společné věci, vytvářet benefity, nikoli je od státu očekávat. Ale jak jsem předzanemal, o stát tu tolik nešlo. Víra ve společné zlepšování skrze skromnost a pracovitost je sice také jen ideálem, narozdíl od většiny politických ideálů je minimálně neškodný, pokud bychom byli skeptičtí k jeho prospěšnosti; konečně jeho stopy můžeme dodnes vidět, když se budeme pozorně dívat a oko i srdce potěší.
Napsat komentář