Povolání podruh?

Úvodní stránka/Blog, Články/Povolání podruh?

Povolání podruh?

Podruh, Inwohner, Mitwohner, Miethmann, Inmann, Hofer, Inquilinus. Podruhyně, Inwohnerin, hoferyně atd. atd. Termín se kterým se v matrikách setkáte často a stejně často se můžete setkat s různými odpověďmi na to, co vlastně znamená. Zmatky kolem podruhů vyplývají hlavně z toho, že posuzujeme někdejší právní, sociální a ekonomické vztahy optikou dneška. Povolání podruh? Ani náhodou. Ale kdo tedy ten podruh byl?

Na to se dá odpovědět celkem snadno a jasně. Podruh byl nájemce, tedy člověk bydlící u cizího člověka v nájmu neboli v podruží. Podruh neměl půdu ani jiný nemovitý majetek a živil se “prací rukou svých”. Podruh je tak majetkoprávní termín. O podruzích mluvíme zejména na venkově, ve městěch se užíval spíše termín nájemník. Tato definice nám ale neřekne nic o tom, kdo byli tito lidé, kde se vzali a co dělali.

Kde a kdy?

Mít někoho v nájmu si samozřejmě mohl dovolit jen ten, kdo měl pro podruží dost místa, takže se s podruhy setkáváme na selských gruntech. Podružské rodině byl vyčleněn přístěnek (přírubek, vejstupek, příšlap) nebo komora. Přístěnek byl buď vydělen ze světnice, nebo k ní byl přistavený zvenku (kvelb). U větších statků mohly být ještě podružské komory vedle sýpky nebo jiného hospodářského stavení. Velký grunt si mohl dovolit několik podruží. Vpodstatě to tedy byla jedna místnost, většinou s jediným oknem, vybavená truhlou, almarou, šatníkem, kolovratem. Často tu stával stav, protože… ale o tom dále.

Podnájem se na vesnici logicky objevuje v dobách, kdy dochází k demografickému růstu a hospodářské konjunkuře. V novověku se sídla zvětšují ve dvou vlnách – v 16. století a v druhé polovině 18. století. Pro podruhy i celkovou změnu české vesnice byla klíčová ta první. Co bylo motorem změny? Co nafouklo vesnice a způsobilo, že na statcích v malých komůrkách žili rodiny nemajetných podruhů? Třeba indiáni. Nedělám si srandu. Zámořské objevy podnítili obchodní ruch a kdo měl kapitál k podnikání byla šlechta. U nás samozřejmě nebyl přímý kontakt se zámořím, ale byli to právě Habsburci, kdo v 16. století ovládali největší říši světa, nad kterou slunce nezapadalo. Textilní a sklářská výroba v podhorských oblastech, zárodky našeho průmyslu, mimojiné uspokojovala poptávku po zboží, za které se kupovali otroci. Naši domácí páni se ovšem orientovali na lokální zdroje a pustili se do podnikání hlavně v tom, co nám chutná. Pivo a kapři. 16. století je u nás dobou panských pivovarů a rybníků. Krom toho se staví velké hospodářské dvory a ovčíny na produkci vlny (opět textilní výroba). Diferenciace ekonomiky se nutně projeví i na vesnici. Na obecní (dominikální, panské) půdě se objevují domkáři, kteří sice mají domek a nějakou tu zahradu, zemědělstvím se ovšem neuživí. Je třeba také hodně nádeníků, dělníků do panských provozů a vznikajících manufaktur. Šlechtický zemědělský kapitalismus si bere k ruce už usedlé rolníky, místo aby si najímala vrchnost vlastní čeleď, zajišťuje si pracovní sílu zvyšováním robot. Přesto je tu ještě dost místa právě pro malé výrobce, hlavně tkalce, nebo různé zaměstnance, kteří nepracují na poli, nepotřebují chalupu (respektive na ni nemají), ale musí někde bydlet.

Co a jak?

A jsme zpátky na podruží. Proto mohl stát v podružské komoře stav. Často mohl být podruh tkalcem nebo vykonávat jiné řemeslo, se kterým se na vesnici uživil (švec, zedník, krejčí…) V hierarchii vesnické společnosti to však znamenalo stejně málo jako dělat čeledína. Hlavní hodnotou byla půda a podruh půdu neměl, byl to tedy člověk neosedlý a závislý. Kromě řemesla ale mohli být podruzi zrovnatak jen nádeníky či pravidelnými zaměstnanci buď hospodáře, u něhož bydleli, nebo v nějakém panském provozu. V tom případě se svým “povoláním” moc nelišili od čeledi.

Jenže narozdíl od čeledi tvořila podružská rodina samostatnou domácnost. V archaickém myšlení, které dlouho ovlivňovalo nejen kulturní tradice, ale také jakési sociální cítění, je základem domácnosti oheň potažmo stůl, kde se jí na ohni připravené jídlo. Čeleď stolovala s hospodářem, patřila de facto k jeho rodině, zato však musela sloužit. Podruh svému pronajímateli nesloužil, naopak ten si jej mohl najímat na práci. Byl mezi nimi ryze obchodní vztah. A právě až s nástupem těchto malých domácností se dostáváme k modernímu významu tohoto slova. Slovo domácnost, dům přestává znamenat rituální pospolitost u stolu a nabývá významu stavení. Už nejde o osoby, které žijí pod jednou střechou, ale o samostatné bydlení. Když nahlédneme do soupisu poddaných podle víry z roku 1651, což bylo vlastně takové první sčítání lidu u nás, tak vidíme, že podruzi jsou tu zapisováni různě. Někdy zvlášť a někdy ne. Takže ani nevíme jak to skutečně s tím stolováním bylo. Ostatně přístěnky často neměly vlastní kamna, takže jak si asi podruzi vařili? Museli jíst s hospodářem nebo měli jaksi hotel se snídaní. Podruzi tedy mohli bydlet zcela samostatně, ale také nemuseli. Mohli a nemuseli patřit k domácnosti v původním smyslu slova.

Důležitější je rozdíl sociální. Hospodář byl hlavou své rodiny počítaje v to i čeleď. Podruh byl v tomto ohledu vlastním pánem, mohl založit vlastní rodinu. Čeleď narozdíl od podruhů nemohla mít děti, protože byla ekonomicky závislá na hospodáři. Podruh byl sice člověk bez nemovitého majetku, ale tvořil vlastní ekonomickou jednotku. Bohužel pokud o někom zjistíme z pramenů, že byl podruh, málokdy už se dozvíme, co doopravdy dělal.

Kdo?

Archaický význam slova domácnost nijak nezohledňuje příbuzenství. A ani soupis podle víry nám o příbuzenství mnoho neřekne, jenže podle jmen, a to víme i z matrik, byla dost velká část podruhů příbuzná s rodinou hospodáře. Grunt zdědil jen jeden chlap, to však neznamená, že by jeden dva bráchové nemohli zůstat na podruží. Nebo v době (do r. 1787) kdy dědil grunt nejmladší syn, jeho starší bratři dospěli a kolik let museli čekat, než je nový dědic vyplatí. Když se našlo místo na podruží, nemusel takový starší syn z domu. Nebo to mohla být dcera hospodáře se svým mužem atp. V závislosti na příbuzensví a “povolání” se potom podruží obměňovala. Cizí člověk bez rodiny, který navíc pracoval mimo statek, mohl být podruhem na rok, naopak pokud se na podruží, které bylo navíc samostatné, usadila např. rodina hospodářova bratra nebo synovce, mohl takový “podružný” rod vydržet na jednom statku i několik dekád. Vidíme, že zdánlivě prostý pojem a jednoduchá definice v sobě ukrývá nespočet možností. To je ostatně důvodem toho, že spousta rodopisců v tom nemá příliš jasno a zaměňuje podruhy s jinými pojmy. Zvlášť hlouběji v minulosti je opravdu tajemstvím, kdo se skrýval za slovem podruh. Tajemství nemá ovšem badatele mást, má je podněcovat k dalšímu výzkumu. Když o někom v rodokmenu zjistíte, že byl podruh, zkuste najít další souvislosti. Dejte dohromady sčítací operáty, pozemkové knihy, vytěžte maximum z matrik, podívejte se na stavební plány a katastrální mapy, udělejte si představu o tom, jak velké mohlo takové podruží být. Spočítejte si všechny lidi v jednom domě v průběhu několika desetiletí. Podívejte se po okolí a hledejte kde by takový podruh mohl pracovat. Zkuste najít nějakého spisovatele, který se tomu kraji věnoval, ne že by psal o vašich předcích, ale nějakou indicii tam získat můžete. Stopa se může často přetrhnout, podruzi byli mobilnější než usedlí rolníci vázaní na pole (aspoň v novověku). To je poměrně náročná práce a popravdě také nevděčná, protože se často nedozvíme víc, než jsme věděli na začátku – že někdo byl podruh. V případě, že nejste tak zvídaví a nároční si můžete aspoň dosyta představovat. Život podruhů byl někdy mnohem různorodější a zajímavější než život těch, u kterých žili v nájmu. Anebo si prostě stačí pamatovat, že podruh není zaměstnání ani povolání.

Jeden komentář

  1. Jan Pecháček 23.4.2017 v 18:13

    Pro zajímavost přidávám popis podružských podmínek na maloměstě od Boženy Němcové z povídky V zámku a v podzámčí:

    Třetí třída konečně byla tak zvaná lůza, podruhovina, která živa byla “z ruky do úst”! – Tuto by chtěl kdo přirovnat v čemkoli s třídou první, bylo by největší urážkou pro ně bývalo; – když podruhyně milostpaní z první třídy ruku políbila, honem si ji utřela, aby se jí od polibku nečistého nepoškvrnila, aneb jí nastrčila jen rukáv.
    Dvorce boháčů a baráky chudších řemeslníků byly z většího dílu u vody, na valelch. V každém tom dvoru bylo po několika komorách, schválně pro podruhy zřízených, komory ty byly tmavé, v každé malinké okýnko, podlaha žádná ani kamna nebo pec. Ohřívat se v zímě a vařit svoji potravu chodili tito podruzi do velké ratajny k nádvorníku. Za takovou komoru musel podruh platit dvanácte zlatých stříbra nájmu do roka; za tu lacinou činži ale byl zase zavázán majiteli dvora, u něhož bydlel, pracovat po celý rok za jistou mzdu, a jinam do práce, byť se mu byla i výnosnější naskytla, najímat se nesměl. Ale který podruh měl početnou rodinu, přišel mu i ten zlatý stříbra měsíčně za těžko platit, zvlášť v zímě, kde práce málo bylo a menší plat, protož si brali buď nocleháře, kteří u nich noc přespali a jen za noc jim platili, neb soudruhy, kteří s nimi bydleli ustavičně, aby jim snadněji ta činže přišla. Někteří zase bydleli u chalupníků v komorách, kde také víc neplatili a nikomu zavázáni nebyli. V každé takové komoře měli podruzi i svoje sklady zimní poživy. Pod lůžkami byly vykopány jámy a v těch měli zásoby bramborů.

Napsat komentář