Moje babička nedělala bordel: ZeroWaste ve světle historie

Úvodní stránka/Blog, Články, Názory/Moje babička nedělala bordel: ZeroWaste ve světle historie
  • popeláři v dějinách

Moje babička nedělala bordel: ZeroWaste ve světle historie

2. prosince 2016 do Česka přijede přednášet Bea Johnson, ženská, který učí jak žít spokojený život bez odpadků. Narazil jsem na ni přes blog Tomáše Hajzlera, který ve svém článku o bezodpadové domácnosti píše: “Moje babičky měly ze své domácnosti minimum odpadků. Většinu potravin si vypěstovaly, vychovaly, vyrobily či pořídily od sousedů nebo v sámošce za rohem. Biologický odpad pak sežrala domácí zvířata nebo skončil v kompostu. Papír, sklo a kov jsme odváželi pravidelně do sběrných surovin.” Sharing, soběstačnost, šetrnost se teď často skloňují a skutečně tyhle ctnosti znali i naši předci. Takže mi to nedá, abych se na věc nepodíval blíže.

Bea Johnson představuje metodu a výsledky. Metodou je 5R. Refuse, reduce, reuse, recycle, rot. Výsledkem je jednoduchý a zdravější život, šetrný k životnímu prostředí, díky němuž ještě ušetříte. To zní přece sakra dobře, ne? Jak tedy nevyrábět odpad? Odmítat jednorázové obaly, papírový spam, blbosti zadarmo. To je refuse. Omezit vlastnictví jen na věci, které skutečně potřebujeme, předávat je dál a sdílet. leccos si vyrobit. To je reduce. Používat věci, které mají “doživotní” záruku a budou nám sloužit opakovaně. Nakupovat z druhé ruky. to je reuse. Používat materiály, které skutečně lze recyklovat a to opakovaně (sklo, papír, kov). Plasty sem opravdu nepatří, protože z nich lze recyklovat jen minimum a to ještě jen jednou! Tedy recycle. Odpad (měl by nám zbýt jen biologický) potom necháme zkompostovat. To je rot. Máme kontrolu nad koloběhem věcí, jsme zodpovědnější a nezávislejší. Základními pilíři ZeroWaste lifestylu jsou šetrnost, skromnost a sharing.

Naši předci, hlavně na venkově, na tom byli pravda podobně. Nemuseli odmítat letáky, ani igelitové sáčky, protože to neexistovalo. Měli jen to co potřebovali, protože na víc často neměli. Používali trvanlivé věci protože se jim to vyplatilo a protože byli zvyklí vyrábět kvalitu, potřebovali ji k životu. Byla to vlastně nutnost. Když se rozbil hrnec, přišel dráteník, opravil ho a udělal jim na něm ještě uměleckořemeslnou parádu. Sharing tu také existoval. Zabíjeli jste prase? Nebyl mrazák, tak jste obešli s jitrnicemi všechny sousedy a podarovali je. Za týden zabíjel někdo jiný a oplatil vám nadílku. Šaty se přešívaly a záplatovaly, místo secondhandu byl Mojše vetešník. A odpad se spálil, hodil na hnůj nebo ho sežraly prasata. Také jednoduché, že? Jenže už nežijeme v 19. století.

Neplýtvat a všímat si naopak zdrojů, které jsou v odpadu skryté, to je rozhodně zásadní podnět k efektivnější ekonomice. Zastavit nebo omezit slepý konzum, obsesi hromadění věcí, které nepotřebujeme, nekonečný proud bordelu nafukující skládky a dusící oceány považuji také za bezpochyby dobrou věc. Nejde jen o ekologický aspekt, ale hlavně o styl života, stav mysli. Podílet se přímo na věcech, které potřebuji a zaměřovat svoji pozornost od věcí k lidem, vztahům a zážitkům je inspirující.

Z hlediska historie jde však o přirozenou (někdy přitom módní) reakci na konzumní a plýtvající společnost. Kdybyste do koloběhu svých prababiček zavedli plastové sáčky v takovém objemu, který považujeme dnes za normální, asi by je také přestaly schovávat pro strýčka příhodu a vesele je pálily v kamnech nebo vyhazovaly do škarpy. Ostatně na vesnicích se to tak bohužel dneska často dělá, zvyk je železná košile a když se odpad pálil stovky let, proč to tak nedělat dál. Že je to místo slámy PET? Když budu pokračovat ve svém myšlenkovém příkladu: doprava byla tenkrát značně omezená, takže by naši předci začali hromadění nezámého odpadu řešit asi dříve, ale dokud by jim nepřerůstal přes hlavu, pochybuji, že by si jej vážně všímali. Je to paradoxně právě krize, která nás inspiruje – ne zelená utopie.

Historické srovnání je zajímavé, ale analogie to není. Moje babička sice nevyhodila deset mikrotenových sáčků denně, ale topila hnědým uhlím, kterého se tenkrát u nás vytěžilo málem nejvíc na světě. A nebýt průmyslové revoluce, která objevila v uhlí nový energetický zdroj, rostoucí evropská populace by bezpochyby do začátku 20. století vykácela všechny lesy. A o to tu právě běží. Pro změnu je potřeba najít nové zdroje. Nastartovat nové myšlení je fajn, ale nevím jestli ekonomika postavená výhradně na sharingu a skromnosti není také trochu projevem zoufalství, pokrytectví nebo hlouposti. Samotné re- re- re- nás nespasí.

Soběstačnost našich předků odvisela od dostatku zdrojů, které potřebovali. Tak je to ostatně vždy. Když ale začínáme přicházet na to, že nehorázně zdroje plundrujeme a plýtváme s nimi, nevím jestli nám pomůže vrátit se o level zpátky. Svět který máme vznikl díky velkému růstu, sedm miliard lidí neuživí návrat k ekologickému hospodaření našich předků. Podmínky se změnily. Městský člověk ze střední třídy se může rozplývat nad biokvalitou mrkví z KPZ (komunitou podporované zemědělství), ale světová populace dosáhla takových čísel díky průmyslové výrobě amoniaku. Důvod, že se uživí tolik lidí na naší planetě je jednoduchý, je to intenzivní zemědělství a hnojení. Komu dnes něco říkají jména Fritz Haber a Carl Bosch (pokud jste nevystudovali vysokou zemědělskou)? Jejich objev měl v dějinách přitom možná větší vliv než automobilismus nebo druhá světová válka.

Sharing a minimalizace vlastnictví si nechtěně odporují. Na jedné straně máme omezovat svůj majetek, na druhé sharing stojí na kapitalizaci každé blbosti, kterou máme. Nečteš knížku, pujč ji za peníze. Nemáš kolo, předplať si rekolo. Sdílej auto (uber) i byt (airbnb). Připadá mi to jako komerční komunismus – takže ano, oxymoron. Jak trefně píše Michal Kašpárek: “Můj praděda snil o vlastním bicyklu, děda o motorce, táta o autě – a já mám být nakřivo z toho, že si za tisícovku můžu od jara do podzimu vypůjčit některou z pěti starých, narůžovo natřených furtošlapek.”

Bavím se nad pozitivním humbukem kolem lidí, kteří žijí bez peněz nebo takřka bez peněz. Němec Raphael Fellmer procestoval svět bez koruny a teď tak žije i v Berlíně. Jenže jen pro to, že dělá uklízečku dostatečně bohatému advokátovi a bydlí v jeho vile. Když cestoval, využíval takhle znuděné milionáře, uklízel jim na jachtě a ti ho luxusně převezli přes oceán. Odstříhl jsem se od mamonu, tvrdí. Ale nebýt toho “mamonu” u jiných, nikdy by nemohl žít jak žije. Cestovatel Pavel Klega cestuje po světě skoro bez peněz. Protože jezdí stopem, dostává jídlo a na svém webu má neodmyslitelné donate. Kdyby byli všichni skromní jako on, moc daleko by se z rodného Hlučína nedostal a brzy by umřel hlady. Kolik profesionálních domorodců se uživí tím, že pomáhají stříhat video v rozvojových zemích firmám, které profitují ze západních turistů? Lidé, kteří dokáží žít bez peněz tak žijí pouze díky využívání přebytků velkého růstu, jsou to saprofyté lokálního bohatství. Ale nic proti nim, je to určitě bezva život.

A Bea Johnson? Ve své TEDx přednášce spojuje užívání plastových obalů se zbytečnou produkcí ropy, přitom si o pár minut později pochvaluje kolik peněz zbude její rodině na cestování po světě. Vypravit se přednášet do Prahy z Kalifornie asi taky nepůjde pěšky, ale poletí letadlem. Tipuji, že svou spotřebu ropy s přehledem strčí do kapsy celou jednu nezodpovědnou českou vesnici, kde si každý kupuje ráno pět rohlíků do mikrotenu, ale jezdí maximálně jednou za rok do Chorvatska autem.

Je to právě pohled do historie, který nám pomáhá nahlédnout na problematičnost regresivní transformace. Růst, který v Evropě započal v 17. a 18. století byl do té doby vpodstatě bezprecedentní. Hospodářský a technologický růst poprvé výrazně prolomil růst populační. Je paradoxem, že Malthusovu teorii popřela vlastně až jeho vlastní doba. Žijeme ve světě, který je výsledkem tohoto růstu. Nechci tu zabředávat do spekulací o věčné udržitelnosti jakékoliv civilizace, zabývat se tu teoriemi o entropii a uspořádanosti by bylo nad rámec tématu. Každopádně si ale myslím, že dobrovolná skromnost je možná pouze díky tomuto růstu, proto nemůže být jeho plnohodnotnou alternativou, ačkoli nejde o nejnovější výmysl hipstrů, ale o zajímavou myšlenkovou tradici (Diogenes ze Sinopy, Lao-c’, Henry Thoreau, Lev N. Tolstoj, Mahátma Gándhí, Ernst F.Schumacher aj.)

Naši předci žili z našeho trochu idealizovaného pohledu opravdu docela ekologicky, soběstačně a skromně a ani sdílení jim nebylo cizí. Jejich životní styl však nemůže vyřešit palčivé problémy dneška (tím nechci říct, že by tohle zdrojový článek Tomáše Hajzlera tvrdil). S projevy uvědomělé spotřeby sympatizuji. Ani já se nechci věnovat práci, k níž nemám vztah, abych si mohl koupit věci, které nepotřebuji, kterými bych se pak následně snažil udělat dojem na ty, jimiž opovrhuji, jak píše Tomáš Hajzler. Podporovat lokální zemědělce, místo autem jet po městě raději na kole, nenechávat si schránku plnit tištěným odpadem, kupovat si oblečení v secondhandu… to vše mi přijde smysluplné. Na otázku Ericha Fromma Mít nebo být?, odpovídám samozřejmě být. Vyhýbáním se odpadu, resp. nepodílením se na jeho tvorbě však odpad nezmizí. Naši předci by se na nás dívali dost nedůvěřivě, kdybychom jim chtěli místo mlátičky vnutit zpátky cepy a místo ruchadla motyky. Pochybuji, že skutečně účinná cesta k ZeroWaste vede osvojením si spořivosti našich babiček, ačkoli je to jistě zdravý a inteligentní životní styl! Regrese však nikdy nevede k inovacím. Plevele plastů se zbavíme pouze přechodem k novým biodegradovatelným materiálům či přímo biotechnologiím, stejně jako jsme uhlím ušetřili lesy a jádrem obce, které by musely ustoupit těžbě uhlí. Zpracování odpadů a lepší recyklace zdrojů musí nastoupit v průmyslovém měřítku, třídící ani bezodpadové domácnosti se světem moc nehnou. Rozvoj pozitivních alternativ berme jako signál k ohlášení toho, že čas na změnu už uzrál. Čas na změnu však neznamená návrat v čase.

2 komentáře

  1. Mirek 23.8.2017 v 15:58

    Ahoj,

    pěkný článek k zamyšlení. Mám jednu drobnou poznámku: pokud začíná článek (i pokud nezačíná, ale tady je to do očí bijící ukázka života ve vlastní časové šlupce) “2. prosince…” , tak jednodušší čtenář zadá datum do kalendáře a začne se na akci podvědomě těšit a až pak pátrat dál, a životem prozkoušený se začne pídit po ROCE. Tedy zajímá se o datum zveřejnění. No, nakonec jsem objevil až dataci ve zdrojáku a tudíž je jasné, že to bylo “tamtoho” prosince. Ale moc uživatelsky přátelské to není. Takže tip: malý viditelný timestamp ke každému článku / aktualizaci by potěšil a zlepšil orientaci v časové doméně ;)

    Mimochodem zrovna WordPress je pěknou ukázkou mikroteňáku ;) Tolik kódovacího balastu, kolik se stahuje s každou stránkou (my někteří mažeme kešku poměrně často, takže se žádný re-use nekoná)… no comment. Samosebou týká se většiny prefabrikátů s pokusem o univerázlní působnost.

    (Narazil jsem na webík díky hledání informací ke kurentu, dělat transliteraci různě zdobených “gotických” písem je někdy dost náročné, a já zrovna popisuji obrázky z 1WW z jednoho skenovaného dílka a bylo třeba si trochu dáchnout ;) )

    Zdraví
    Mirek Khodl

  2. Jan Pecháček 31.8.2017 v 15:45

    Díky za upozornění. Opravil jsem datum a timestamp zkusím.

Napsat komentář